Reklama
 
Blog | Ladislav Pelcl

Půl roku tátovy rodičovské

První školní den mě jednorázově vrátil do vzpomínek na půlroční (napůl) rodičovskou před prázdninami. Od ledna do června jsem chodil do práce dva dny v týdnu (s polovičním úvazkem), a moje manželka se vrátila k plnému úvazku. Dva dny hlídaly babičky.  Podněty “tátové na rodičovskou” se tu a tam objeví (aktuálně např. v souvislosti s tragickou pozicí Česka na letošním indexu genderové rovnosti); zkusím tak pro případnou vaši inspiraci popsat, jak jsem to vnímal já. Pořadí neurčuje důležitost.

Posun na ledovci

Vstávám v sedm, postupně budím děti, snídáme a vyrážíme autem do školy s tím starším. Asi za hodinu jsme zpět doma, mladší dítě spí, šance uklidit hračky a pustit lux, vyndat nádobí z myčky nebo se podívat na e-maily z práce či odjinud. Nebo zkusit dospat trochu noci. Dítě se po pár minutách probouzí, chce nějakou dobrotu, následně pití, následně pustit seriál nebo si chvíli hraje. Šance začít ohřívat oběd. Dítě se počůralo, převléct, utřít dítě i podlahu; má hlad, odmítá ohřátý oběd a chce sušenky, vyčerpáním usíná. Oběd přichází se zpožděním. Sotva stíháme odjet vyzvednout starší dítě do školy. Starší dítě si dopřává trochu klidu u sledování videí na tabletu, největší terno je výroba slizu. S mladším dítětem si hraji já, pak si hrají spolu – s hádáním nebo naopak pěkně. Když je hezky a dost času, vyrážíme na hřiště nebo k řece. Častěji nás ale čeká výprava na plavání nebo cvičení – další přesuny autem. V autě zjišťuji, že jsme zapomněli vzít pití; po příjezdu, že jsme zapomněli pustit lux v patře. Mezi tím svačinky, zkusit dát nádobí od oběda aspoň do myčky – často se ani to nepodaří. Tu a tam nějaké maily nebo telefony. Děti se hádají. Nejde najít oblíbené oblečení na cvičení, jedno dítě chce jíst to stejné co druhé nebo naopak, když už musíme vyjet, musí se jít na nočník. Před večeří přijíždí manželka, vaří večeři, moc nerozumí tomu, proč není umyté nádobí, vaří jídlo i na zítřek, pere a žehlí. Učí se se starším dítětem, hraje si s mladším; já využívám možnosti jít připevnit poličku nebo vyřídit další e-maily. Po zahnání dětí do postelí, odkud leckdy vylezou, zvládneme jeden díl První republiky (žena jim přitom objednává nové botičky nebo oblečení) a usínáme. Děti se v noci průběžně budí a se značnou úspěšností je opakovaně uspávám.

Na procházce

Na procházce

Ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí “kykyrí, uš je ráno!” mladšího dítěte.

Není to dovolená, teda aspoň nejste-li workoholici. Nemáte-li služku a kuchařku, máte-li ambici s dítětem trávit čas i hraním nebo procházkou a nejsou-li vaše malé děti extrémně pořádné, budete mít vždy co dělat. Lepší představu než tento text může poskytnout tohle působivé video jednoho dne.

Nikdy jsem si nemyslel, že by “být na rodičovské” bylo bez práce, ale zažít si tenhle kolotoč na vlastní oči byl silný zážitek. Vidím už trochu větší kus ledovce, který znamená starání se o děti a domácnost. Můžu doporučit.

Jsme si bližší

Jsme spolu při vztekání u čištění zubů nebo převlékání nebo jídla, jdeme spolu podívat se na labutě a spolu i usínáme. Kňourání po mámě záhy mizí, táta se stává doma běžným, máma vzácnější. Oběma je nám jasné, že spolu všechno zvládneme; víc se známe. Mámě se chlubí, co jsme dnes dělali a spiklenecky se usmívá.

Je to určitě šance změnit stav, kdy se dítě utření nosu dožaduje po mámě a od táty ho odmítá, nechce s tátou usínat. Dítě pozná, že v jeho životě hrajete důležitou roli, že s vámi toho také hodně může zažít, více vás pozná. Vy také o dost lépe poznáte jeho povahu a naučíte se spolu vycházet.

Střídání práce a domova

Přicházím do práce, týden se zkoncentroval do dvou dnů (a další hodiny po home office). Než se stihnu do něčeho ponořit, potřebuje se mnou mluvit asi pět lidí, mezitím jsou naplánované porady – je to koncentrát. V pozdějším odpoledni se to trochu uklidní, ale zase zjišťuji, že do konce týdne zbývá hromada úkolů a dnes je shodou okolností pátek.

Po dvou dnech s dětmi je příjemnou změnou být chvíli někde, kde řešíte jiné výzvy, než  počůrané děti a uklízení hraček. Namísto vymýšlení, jak dostat obě děti bez vztekání do auta a včas na plavání, přicházejí myšlenkově náročnější úkoly – jak posunout projekt do další fáze, návrhy řešení požadavků zákazníka aj.

Příjemné je ale i pomyšlení opačné, tedy to, že zítra nemusím do práce a můžeme tak s dětmi vyrazit na menší výlet, posekat trávník, počkat na řemeslníky na montáž dveří. Doma je ostatně vždy potřeba něco uklidit, opravit, vytřídit nepotřebné věci – a když člověk přijde večer z práce, času a energie na to už moc není. Trochu to tedy dovolená je.

Zpětně bych jen zkusil jasněji určit, ve kterých dnech či časech budu pracovat na home office, abych neměl pocit, že mám reagovat na dění v práci i v těch „volných dnech“ a nezhatil si vyřizováním došlého e-mailu výpravu na hřiště. Na hranici možností byly také pracovní cesty – nebýt dva tři dny doma oproti běžné situaci obnášelo zjišťování, jestli to ve spolupráci s babičkami a manželkou vůbec půjde uskutečnit.

Zaměstnavatelé, mít možnost pracovat na částečný úvazek mi u rodičovské přijde jako velký přínos.

S půlkou peněz

Na účet přichází s výplatou jen poloviční částka. Menší investice do úprav bytu vedou k tomu, že namísto spoření dochází spíš k čerpání úspor. Šetřit na dovolenou je výrazně složitější a zjišťuji, že víc vnímám, kolik co stojí, víc plánuji předpokládané výdaje a víc zvažuji, jestli si namísto hipsterské kavárny nedat kafe raději doma.

Ani v naší rodině nepanuje platová rovnost, měli jsme ale tu výhodu či luxus, moci snížit úvazek kteréhokoliv z našich obou zaměstnání. Měl jsem za to, že se jen sníží schopnost spořit, změněná situace mi ale poskytla nový pohled na peníze a jejich hodnotu. Doufal jsem, že nás nepotká padesátitisícová nenadálá oprava auta, cítil jsem podvědomou neochotu pořizovat věci, které jsou zbytné či se dají odložit. Zmenšení rezervního „polštáře“ mi nebylo komfortní.

A to jsem ještě zdaleka nemusel „vážit každou korunu“, jako mnoho rodin v Česku. I tenhle zážitek byl obohacující.

Vyjížďka

Vyjížďka

Táta na rodičovské? To musí ale být oběť…

Asi je to v kontextu Česka divný. Přinejmenším nezvyklý. Moje máma má před začátkem mé rodičovské i po jejím začátku trochu strach, že z toho musím být nešťastný a že je to z mé strany asi trochu sebeobětování. Asi nejsem přesvědčivý. Kolegové v práci mě vidí několikrát týdně a tenhle pocit tak spíš nemají. Setkávám se i s názory „tohle by pro mě nebylo“, ze kterých trochu cítím, že „o děti a domácnost se stará prostě žena.“

Pomineme-li otázku výše, zda to s penězi vyjde tak, abychom to zvládli, byly pro mé rozhodování důležité dva vlivy:

1) Věděl jsem z dřívějška, že budeme ze společně prováděných věcí mít radost a sblíží nás. Podobně jsem dřív trávil část dne se starším dítětem a byl jsem za to rád. Věděl jsem tedy, že to nebude oběť, ale radost.

2) Moje práce mě baví. Nemyslím si ale, že by má práce byla pro osud světa důležitější, než práce mojí manželky. Stejně tak nepovažuji za dané, že by byla má kariéra důležitější, než její – nebo že by snad být doma s dítětem byla nezbytně jen jí určená role. Rád bych, abychom měli aspoň v rámci možností šance trochu vyrovnané.

Přijde mi, že naše rozhodnutí bylo dobré pro všechny – děti, mě i mou ženu. Netrávení času s nejbližšími a dětmi bývá zpětně hodnoceno v pozdějších fázích života jako velká chyba.

Zkouším to mít na paměti.

Co ještě nezaznělo

Po cestách autem jsme si s dětmi víc povídali. Vyzkoušel jsem si práci v prostředích od cukrárny po hernu na plavání. Nakrmili jsme bezpočet kachen a labutí. S dětmi jsem vyrazil na pár dní za kamarády do hor. Vyzkoušeli jsme to nové hřiště, sotva ho otevřeli. Zjistil jsem, že potřebujeme další osvětlení kuchyňského pultu, protože to stávající mi při krájení zeleniny nestačí. Najezdil jsem toho autem tolik, že jsem nemohl vystát vrak na nábřeží. Střídal pokyny dítěti při dohlížení na koloběžkování na ulici s němčinou při probírání náležitostí správy relačních databází. Zkusil jsem si nebýt tím, kdo přijde domů až večer, netrávit den v práci. A bylo to moc příjemné.

Chtěl bych moc poděkovat všem, kteří k tomuhle půlročnímu zážitku přispěli, zejména pak: mé manželce, že se toho nebála; našim obětavým babičkám, bez kterých by to nešlo; mému pokrokovému a chápajícímu zaměstnavateli (a kolegům, kteří můj změněný rytmus přežili).

Přál bych si, aby takovéhle zážitky byly běžné – aby pohled na tatínka s kočárkem či dítětem nebyl překvapivý, aby bylo snadné najít v Česku práci na částečný úvazek, aby starost o děti a domácnost nezůstávala implicitně jen na ženy.

Než v téhle věci dojde k posunu ze strany státu (podobně jako ve Švédsku), připojuji se tak k Apelu Dominika Landsmana:

Pánové a dámy, zkusme dopřát tátům více rodičovské, času s dětmi. Stojí to za to.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama